čtvrtek 31. srpna 2017

Pravda

Všechno zlé je k něčemu dobré. 
Deprese může pomoci člověku se zastavit a změnit chybné životní nasměrování. Jaksi se depresí vyškvařit ve vlastní šťávě a díky tomu konečně připustit, že žijeme a cítíme chybně, že sebestřednost, sobectví a chiméry, za kterými jsme se honili, nás přivedly nakonec do velmi nepříjemného prožívání života.
Cesta z deprese pana Havelky (jeho cesta a videa z této cesty) vypadala nadějně a jeho příklad mohl mnoha lidem  pomoci.
Paradoxně po první opravdu duchovní zkušenosti pana Havelky popsané ve videu 227 Konec cesty z deprese – zpráva z cíle(https://www.youtube.com/watch?v=b2bhU1pofjU&t=5s) se úroveň jeho názorů ("hypotéz") v následných videích začala prudce snižovat.
Pravděpodobnou příčinou je známý jev tzv. zpětný odraz. To je jev, kdy silně sebestřednou (egoismem postiženou) bytost prožitá duchovní zkušenost vrhne zpět, mnohem hlouběji do jejích negací a bludů. Ego ucítí smrtelné nebezpečí a tak se v reakci na duchovní zkušenost  projeví v plné své sebepotvrzující a zatemňující síle.

Ve videích po "zprávě z cíle"  pan Havelka přibral mezi své vnitřní subjekty ještě vnitřního slona (ve videích o hladovce) a pak už jen dezinterpretuje běžně používané pojmy (zóna pohodlí, pevná vůle, svobodná vůle, transcendence, pravda) a to tak, aby se dostaly do souladu s jeho omezeným rozhledem, preferencemi a sebestřednými tendencemi. Video "Pravda" je v tomto směru ukázkové.

Váhal jsem, zda má ještě smysl tato nová videa pana Havelky vůbec  komentovat. Myslím, že je dobré alespoň vysvětlit, proč už s tím asi budu muset přestat, protože v tom už nadále  nenacházím žádný smysl. Videa pana Havelky  teď už s duchovní cestou, hledáním pravdy, láskou, dokonce ani s cestou z deprese bohužel už nemají nic společného a jsou to už jen bláboly na daná vznešená témata.

Můžeme si na příkladu pana Havelky uvědomit, jak rozvinutá sebestřednost - egoismus jsou diskvalifikující pro duchovní cestu, tj. pro cestu hlubšího poznání.


Mít špatný charakter, špatné osobní vlastnosti, vléci s sebou břemeno sobectví, závisti, žárlivosti a nenávisti, svíraných tužeb po moci, ženách a majetku, chovati v licoměrném srdci špínu zlých pomluv a přitom usilovat o vyšší duchovní úroveň, to může přinést jenom pád. Lidé s těmito vlastnostmi, pokoušejíce se o úspěch duchovní, ale nesnažící se zbavit rychle vadného charakteru, mohou totiž být ve svých vadách ještě více utvrzeni a výsledkem může být jen prudký obrat k negacím našeho druhu.
(Eduard Tomáš - z úvodu k Tajným naukám Tibetu)
 

čtvrtek 27. července 2017

Sebekázeň a svobodná vůle

Jan Zahradník Havelka - Cesta z deprese
Sebekázeň a svobodná vůle



Jak říká pan Havelka, v dětství chybně pochopil pojem pevná vůle (jako utahování šroubů) a zřejmě mu tohle chápání pojmu pevná vůle zůstalo dodnes. Potvrzuje to mimo jiné tím, co píše jako moto pod svým videem: "To, čemu se obvykle říká silná vůle, nemá se svobodnou vůlí nic společného, to je spíš svázaná vůle".

Jak to tedy je s tou vůlí?

Pevná (silná) vůle znamená schopnost jednat podle vlastního úmyslu (podle vlastní vůle), schopnost se rozhodnout, schopnost realizovat svá svobodná rozhodnutí.


Slabá vůle naopak znamená neschopnost realizovat svá svobodná rozhodnutí. Zůstává chtění, touha, ale slabá vůle ztěžuje či zcela znemožňuje realizaci předmětu naší touhy a tak se z frustrace ze situace rodí kompenzační psychické projevy jako je závist, zaujímání role oběti, sebe-nepřijetí, deprese.

Proto  říkat, že "silná vůle  nemá se svobodnou vůlí nic společného, to je spíš svázaná vůle" je přímo toxické, protože u posluchače ospravedlňuje případnou jeho neschopnost, jeho slabou vůli a nabízí nějakou jinou "svobodnou vůli". Ano existuje svobodné chtění, svobodná touha, ale k jejich realizaci je potřeba vůle, schopnost předmět chtění či touhy realizovat.

Pevná (silná) vůle, znamená sjednocenou bytost v jedno žijící já, z toho se rodí přirozená koncentrace sil bytosti na realizaci cíle, ke kterému se člověk svobodně rozhodne, a to díky nepřítomnosti oslabujících vnitřních rozporů. Tedy Pevná vůle je předpokladem svobodné vůle.
Žádné "svázání vůle"! 
Pojem "svázaná vůle" je u pana Havelky nejspíš přežitek pocitů role oběti a nepochopení významu pojmu pevná vůle v dětství.

Slabá vůle je výsledkem vnitřních rozporů. Neschopnost soustředit síly jedním směrem, téměř neschopnost se rozhodnout a případné rozhodnutí realizovat. Tedy je to opak svobodné vůle. 

V této souvislosti je dobré se zamyslet nad terapeutickými metodami pana Havelky které v jednom svém videu označuje jako "řízená schizofrenie". Personifikace psychických stavů a pocitů, tedy jejich prožívání jako vnitřních bytostí.
Jsou to: přivtělené duše, vnitřní dítě, vnitřní rodič, vnitřní kritik, strach atd. a ve videích o hladovce teď přibyl ještě vnitřní slon. Zdá se to roztomilé, můžeme s takovými bytostmi jakoby komunikovat, tvořit z nich tým a pod. Ve výsledku ale pak nejsme schopni bez předchozího konsensu těchto vymyšlených a námi oživovaných "bytostí" vůbec něco dělat. Nelze se už jen jednoduše svobodně jenom rozhodnout a jednat.
Doporučuji shlédnout videa pana Havelky o hladovce, kde můžeme pozorovat, jak tato multiosobnostní sebeterapie vede časem člověka ke špatným koncům a můžeme pozorovat zřejmě i první projevy toho, když se "řízená schizofrenie" začne vymykat kontrole.
Jsou to tato videa:
Hladovka pro žrouty 2 - Motivace aneb Vedení vnitřního slona
Hladovka pro žrouty 3 - Detoxikace
Hladovka pro žrouty 4 - Příprava na zastavení slona
Hladovka pro žrouty 5 - Půst (úplné zastavení slona)
Hladovka pro žrouty 6 - Návratovka (popouštění slona)

Na tomto seriálu videí o hladovce můžeme vidět, jak pro "multiosobnostního" člověka je obtížné realizovat hladovku a jaké bizarní prostředky a okolnosti k tomu potřebuje. Člověk s pevnou vůlí, usoudí-li, že je třeba realizovat hladovku (třeba protestní nebo jako duchovní cvičení nebo za účelem hubnutí), tak se prostě rozhodne a nejí (a je při tom stále v tom, co pan Havelka nesprávně nazývá zónou pohodlí - zkrátka je v souladu sám se sebou se svým záměrem a tedy v duševní pohodě). Nepotřebuje k takovému půstu bizarní prostředky a okolnosti jako pan Havelka.

S těmi příznaky skutečné schizofrenie, vymknutí se "vnitřních bytostí" kontrole, tedy rozpadu osobnosti si můžeme všimnout i na videu o hladovce:
Hladovka pro žrouty 5 - Půst (úplné zastavení slona)
kde pan Havelka mimo jiné říká že při půstu dokonce dává před ledničku výraznou ceduli "půst" pro svého vnitřního slona, který údajně chodí v noci do lednice a žere tam bez jeho vědomí.

Proto bych osobně velmi nedoporučoval rozvíjet vyhledávání (vytváření) a oživování jakýchkoliv vnitřních bytostí. Může to být dobrodružné, zábavné, pokud se cítíme osamělí možná nám to i nahradí někoho blízkého, ale je to nepravdivé, neskutečné, je to cesta k rozpadu bytosti, oslabení bytosti, cesta do pekel.
Jediná vnitřní bytost, se kterou je pro spirituálně nadaného člověka dobré navázat vztah a to nakonec vztah absolutní, tedy sjednocení, je Bůh.
Pro inspiraci kapitolka z Komenského "Labyrint světa a ráj srdce":

úterý 18. dubna 2017

Propouštím všechno, co už mi neslouží

Jan Zahradnik Havelka - Cesta z deprese

Propouštím všechno, co už mi neslouží



Probíraný citát ve videu není výrazem odmítnutí ale naopak výrazem vyšší úrovně přijetí. Je třeba nevytrhávat větu z kontextu a když, tak ocitovat celý zdroj této "recyklované" věty:
Propouštím vše, co mi v tomto životě již neslouží.
Propouštím veškeré lpění na lidech a místech, které již neslouží nejvyššímu blahu pro všechny a pro mne.
Propouštím všechna očekávání, která mám na lidi a místa v budoucnosti,
a dovoluji vyšším energiím utvářet mé výtvory a manifestace
v souladu s nejvyšším blahem pro všechny.
Přijímám vše, co nyní je, jako dokonalé
a jako obraz Božství, který jsem stvořil/a.

Motlitba od Kwan Jin


Jak můžeme vidět, nejedná se o propouštění něčeho co nechceme, ale o propouštění toho co poznáváme, že je námi už překonané - rozpoznané jako rezidua škodlivého egocentrismu o kterém jsme se dříve mylně domnívali, že si ho naopak musíme podržet a rozvíjet protože bez něj bychom nemohli vést šťastný a smysluplný život.  
Tedy propouštíme, uvědomujeme si, že klidně můžeme propustit všechny ty naše egocentrické dřívější zájmy, preference, naděje, lpění, zónu pohodlí atd, atd. Ano můžeme se toho odvážit, pokud už máme alespoň trochu zkušenost neosobní motivace, zkušenost egocentrismem neomezeného bytí. 

Cesta přijetí všeho by k takové zkušenosti měla vést, jdeme-li po ní opravdově, tak jako pan Havelka. Ale může to trvat řadu let a stejně se schopnost správně pochopit modlitbu Kwan Jin a podobné hlubší duchovní texty evidentně zatím nedostavila. Je to nejspíš tím, že ne všechny základy egocentrismu jsou rituálem přijetí zasaženy a narovnány.

Proto mi přijde například modlitba Otčenáš komplexnější, mocnější a rychlejší prostředek přijetí reality a harmonizace bytosti s realitou.    

neděle 9. dubna 2017

Katastrofické scénáře


Jan Zahradník Havelka Cesta z deprese

Katastrofické scénáře



Pěkné téma, ale bohužel ne zcela vytěžené..


Úvahy nad tím, co by nás mohlo potkat, třeba prasklá žilka v mozku a následné trvalé ochrnutí, ucpaná žilka v srdečním svalu a následná invalidita nebo smrt, diagnoza nevyléčitelné rakoviny slinivky, porod postiženého dítěte a podobné možnosti, které nám více či méně stále hrozí, mohou být dobrou zkouškou našich životních hodnot, základů našeho štěstí.  
Většina lidí si žádné katastrofické scénáře raději ani nepřipouští (nechtějí si to tím "přivolat"). Ale kdo je schopen si tohle vše uvědomit, tu nejistotu a prchavost našeho tělesného života a jeho "rozvoje" končícího nečekaně brzkou dezintegrací a smrtí (jako si to nejspíš teď uvědomuje i pan Havelka), může si tímto uvědoměním měřit, přeměřit svoje životní hodnoty a preference, zda jsou stejně prchavé a odsouzeny k úpadku a zániku jako naše tělo a jeho "radosti" nebo tyto hodnoty přesahují tělesnost, zónu pohodlí, úspěch, sebepotvrzení, přijetí, "umění štěstí" ("vytuněný život") a podobné kýžené životní "hodnoty", bez kterých bychom nejspíš opět upadali do deprese.

Je možné, aby člověk našel konečně svoji pravdivou základnu nepodmíněnou a nedotčenou  tím co se zrovna děje v zorném poli vědomí?

Co tedy si z katastrofických scénářů odnést - my kteří zatím nejsme schopni žít nepodmíněné štěstí zrozené z osvobození od závislosti na našich představách toho, co ke štěstí potřebujeme, či co nám ke štěstí ještě chybí?
Trénovat mysl bojovníka. Ne mysl přizdisráče.  Postavit se katastrofickým scénářům čelem.
Pochopit, poučit se, poznat, vzdát se nepravého, omezeného, klamného, slabého...
Co nakonec v nás zbude, to je to pravé, nezávislé, nesmrtelné, svobodné, pravdivé, nezničitelné.

A takový postoj  je možné trénovat právě meditacemi nad katastrofickými scénáři, které se nám v mysli objevují. Reprezentují právě to, čeho se nejvíce v nevědomí obáváme.
Říká se, že co si důkladně prožijete a poučíte se z toho v živé  představě, už vás nemusí ve skutečném životě potkat. Když se tomu naopak stále vyhýbáte, bojíte se poměřit své hodnoty, svůj dům vystavěný na mostě života, nezbývá osudu než vás takovým scénářem portáhnout tzv. natvrdo, chtě nechtě, abyste se nakonec poučili a poznali co je opravdu dobré, osvobozující a co nedobré... Vaše duše po tom touží, po osvobození.
Tak vypadá plné přijetí katastrofických scénářů, ne jen ve vypočítávání jejich malé pravděpodobnosti a těšení se z toho, že nás zatím nepotkaly a doufat, že nás nepotkají.


pondělí 13. března 2017

Nemám čakry

Jan Zahradník Havelka - Cesta z deprese
Nemám čakry



Je dobře, že si pan Havelka nehraje na čakristu, když nemá v tomto směru žádnou opravdovou zkušenost.

Poctivě vyznává, že nevnímá žádné svoje čakry, je ale nesprávné říkat, že je nemá. Že by byl nějaká výjimka z lidského rodu? Asi ne, jen ty čakry není schopen vnímat. Ve svém těle v místech, kde by čakry měly být, vnímá, jak říká, jen maso jako ve stehně.

Jak je to tedy s těmi čakrami ?
Čakry jsou součástí jemno-hmotného těla. 
A co je to jemno-hmotné tělo?
C.G.Jung vycházeje ze své letité zkušenosti definuje jemno-hmotné tělo takto:
"Jemnohmotné tělo

Jemnohmotné tělo je koncept vysvětlující vztah mezi psýché a tělem. Somatické nevědomí.
Jemnohmotné tělo je ta část nevědomí, která se s tím, jak se přibližuje k tělesným funkcím, stává stále temnější a temnější až se nakonec ztrácí v nejhlubší temnotě hmoty ... vědomí i nevědomí se někde stýkají s naším živoucím tělem, tam někde se naše nevědomí stává materiálním. Někde existuje místo, kde se tyto dva konce stýkají a propojují se navzájem. A právě to je jemnohmotné tělo, o němž nedokážeme říci, zda je to hmota, nebo to, co už nazýváme psýché."
To co vědomě zažíváme je totiž jen špička ledovce celé naší individuální duše, našeho bytí. Většina našeho ducha je skryta v nevědomí. A právě z nevědomí vycházejí impulzy pro naše vědomé projevy, charakteristiky, způsoby jak reagujeme na podněty vnější i vnitřní a to nejen duševně, ale dokonce i tělesně (chorobami těla) a je zde ukryt i náš stále se tvořící a zároveň odvíjející se osud. To vše je poznatelné vlastní zkušeností, nic na tom nemění, že většina lidí nic takového nepoznává.

A co jsou tedy ty čakramy? Jsou to místa projekce příslušných oblastí nevědomí do našeho těla. Mysl, myšlení, představy atp. si přirozeně promítáme do hlavy. Cit, lásku si promítáme (pociťujeme) do středu hrudi - do "srdce", strach, úzkost do oblasti žaludku, erotické pocity do podbřišku atd. To zná skoro každý a nejspíš i pan Havelka. Na tom není nic spekulativního, žádné umělé škatulky, to je i pro běžného člověka přirozená zkušenost.

Ti, kteří se hlouběji zabývali a zabývají úrovní jemno-hmotného těla (přesnějí řečeno jemno-hmotných těl) identifikovali celkem 7 takových míst v našem těle specifických pro různé oblasti naší psychiky a ta se většinou nazývají slovem čakry.

Proč mnozí nevnímají tyto čakry, energetické dráhy promítané do našeho těla, a vůbec jemnohnmotné "vrstvy" těla i když se o to třeba usilovně snažili a proč jsou ve svém těle stále schopni vnímat jen maso jako ve stehně?

Co se nám nelíbí, co nám kazí náš životní pocit vytěsňujeme do nevědomí. Jsou to například naše ne zcela čestně vyřešené vztahy zejména s rodiči, s partnery - kdy si s oblibou ve vědomí necháváme jak s námi druzí zacházeli jinak, než bychom chtěli a to, co dobrého pro nás druzí udělali a co my jsme dělali špatně jim si nechceme uvědomovat. V tom je toxicita tzv. hříšného jednání pro naše vědomí, tedy to, jak se se svými egoismem motivovanými "hříchy" vyrovnáváme.

Vytváříme si tak pevnou barieru mezi vědomím a nevědomím a proto ani čakry, ani jiné aspekty jemno-hmotného těla si pak nejsme schopni uvědomovat, pocítit.

Podstata "čištění" čaker nespočívá v nějakých cvičeních. Cvičení jsou jen pomocnou záležitostí, je-li vůle se s vytěsněnými obsahy a závislostmi poctivě vyrovnat. Vůbec o čakramech nemusíme vědět. Podstatou čištění čakramů, odstraňování barier mezi vědomou a nevědomou částí bytosti je

1.přestat vytěsňovat, co se nám o sobě a svém jednání) nelíbí do nevědomí.

2. připustit si své v nevědomí vytlačené chyby, uznat svoji nevědomost a pýchu, svoje nespravedlnosti, svoji vinu - odpovědnost za sebe i druhé, které jsme svým chováním a slovy ovlivnili atd. Podívat se na sebe očima těch druhých. Oni vidí ty "trámy" v našich očích, které my nechceme vidět a hledáme raději třísky v očích těch ostatních, kteří nám naše trámy reflektují. A proč to děláme? Abychom my byli ti správní a pokud možno nejlepší.

A proč se pouštět do našeho nevědomí, proč raději nežít v konečně dosažené spokojené nevědomosti?

Mnozí lidé, podobně jako pan Havelka vnímají své tělo jen jako maso a kosti, jejich blaženost či deprese je závislá na naplňování jejich preferencí, setrváváním v pohodlí, "komfortní zóně", setrváváním v nereálných vysnívaných představách o sobě (o své misi, o svých vnitřních bytostech atd.)

Člověk, který vnímá své jemno-hmotné tělo, nevnímá ve svém těle maso jako ve stehně. Vnímá své tělo jako chrám Ducha svatého, prázné a v té prázdnotě jemné energetické proudy, "jádra" ze kterých se rodí emoce, láska, náš osud. A to vše je svou povahou úžasně jemné, blažené, šťastné, zdravé. Závislost na vnějších potěšeních z uspokojování preferencí je proti tomu spíše utrpením než blahem, vězením závislosti a nevědomosti. Žvířecí říší.

Pro ilustraci a lepší pochopení povahy a obsahu těch "čakramů", "plání vědomí", cituji pěkný popis osobní zkušenosti Ramakrišny (1836 -1886, indický mystik a hinduistický filozof). Jeho zkušenosti z průchodu probuzené životní síly těmito "údolími", pláněmi vědomí, kdy se intezivně projeví vše, co tam v dotyčném ještě sídlí.


„Vedle rozličných způsobů, jimiž se duše může dobrati jednoty, musíme si všimnout i různých plání vědomí, jež nutno přejíti. Ať rozjímá kdokoliv — Buddha Osvícený či prostý člověk — každého uctívatele Pravdy provede rozjímání šestero různými údolími neboli pláněmi vědomí, jež jsou branami do údolí sedmého a posledního. Nechť vaše duchovní vnuknutí se bere kupředu skoky žabími či letí letem jestřábím, musí nutně projít sedmero údolími.“


„Jsou zkušenosti z těchto údolí stále stejné, ať se tam duše dostane už tak či onak?“ tázal se jeden z jeho žáků.

„Ano,“ odpověděl Mistr. „Tyto prožitky jsou u všech lidí stejné.“

Tentýž žák se ho znovu tázal: „Když jsi začínal, rozjímal jsi po každé stejným způsobem? Nebyl snad tvůj způsob jiný nežli náš?“

Rámakršna: „Rozjímal jsem tak jako vy. Seděl jsem nehnutě, jak mi přikázal můj duchovní učitel, a snažil jsem se očistit své myšlenky a pocity od všech škvárů odluky. Celou myslí, celým srdcem, celou duší a celým tělem prahl jsem po Jeho přítomnosti. Cítil jsem, že nejsem od Něho odloučen. On dlel ve Mně. I pobízel jsem každou částečku své bytosti, aby mi vyjevila Skrytého: „Vyleť, ó dýko nesmrtelnosti, z tohoto těla, jež je tvou pochvou!“ Tak jsem se modlil den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem, až konečně moje duše se několika skoky přenesla přes břehy tohoto světa a vnořila se do vod prvního ze sedmera údolí. Neznámé světlo jakoby z jiného slunce oblévalo vše, nač jsem se podíval. Všechny pozemské věci, na nichž utkvěl můj zrak, se mi jevily jako do krásy zahaleny. Ať jsem pohleděl kamkoliv, krása a duchovnost tryskaly z hmoty, jako tygři vyrážející z temných pelechů. Uvědomil jsem si, že jsem v domově smyslů. Pohled na tolikero divů mne plnil nezřízenou žádostivostí. „Ber, ber,“ dotíraly na mne žádosti ze všech stran. Byl jsem jat nevýslovnou touhou zmocniti se vší té krásy, která mne obestírala. Vtom se ve mně ozval jiný hlas: „Střež se, střež se šalebných svodů tohoto údolí!“„

„A nemeškaje uposlechl jsem tohoto vnitřního hlasu. Zdvojiv své úsilí vnořil jsem se do hlubšího rozjímání a modlil jsem se ještě vroucněji, abych byl vysvobozen z nástrah tohoto údolí. Po několika měsících byly moje modlitby vyslyšeny. Svět smyslů mne již nelákal: brzy jsem pustil ze své mysli svody prvního údolí, jako orel pouští ze svých spárů kostru své kořisti.“

Takto prošel Rámakršna bez úhony prvním údolím.

„Teď jsem vešel do druhého údolí. Zde se nevtírala v mou přízeň hmotná krása toho, co jsem viděl. Světlo, v němž se tento svět stápěl, bylo jemnější, ušlechtilejší a konejšivější. Cítil jsem se tu šťasten. Divukrásné barvy, tvary a zvuky oslazovaly mi svými zlomky pobyt v tomto údolí. Zachtělo se mi povolit v rozjímání a zůstati na tomto místě. Tu dolehlo na mne pokušení zplodit život a já uslyšel „volání pohlaví“. Neboť v luzném světle druhého údolí odívá se pohlaví v roucho krásy a síly. Ale ať je jeho roucho jakkoliv svůdné, duše mu musí odolat. I jal jsem odpoutávat své vědomí od mocného půvabu pohlaví. Přiložil jsem vícero paliva oddanosti na oltář hledání nejvyššího brahmana. Plamen osvícení hořel zprvu velmi slabě. Ale postupně jasnil a jasnil. A po několika dalších dnech plály jeho plameny jak světelné dýky. A v těchto sžíravých plamenech lehlo druhé údolí popelem. Jeho lákadla už na mne nikdy nepůsobila.“

„Takto jsem dospěl k třetímu úseku. Tam jsem zjistil, že se zmnohonásobila moje síla, již jsem pocítil v druhém údolí. Měl jsem pocit, že bych mohl uchopit samo slunce do svých dlaní a rozdrtit je v žhavý prach. Ale pocit síly musí být rovněž zkrocen, neboť je jen zkouškou lidské povahy. Není podlejšího pokušení nad tento vládychtivý pud! Sotvaže jsem si uvědomil toto nebezpečí, tísnící mne se všech stran, jal jsem se rozjímat ještě usilovněji. Moje rozjímání musilo být mocnější nežli síla, které jsem měl vzdorovat. Modlil jsem se — ach! jak jsem se modlil! — abych se vymanil z pout své vládychtivosti. Ale pokušení jako zuby hadí zůstávalo zabořeno v mém nitru. Však moje duše se mu nepoddala. Na křídlech rozjímání vylétl jsem stoupaje stále výš a výš, až výška pozbyla pro mne významu. Tu had otevřel svá ústa a odpadl mi od boku!“

„A teď jako slon, jenž prorazí ohradu, vřítil jsem se do onoho údolí, kde září Boží srdce. Jako by se moje srdce proměnilo v pochodeň zažehlou Jeho plamenem, zalévala moje duše svou září všechny věci. Od oblázků až po hvězdy — vše pělo v tomto lesku chvalozpěv Nevystižitelného. V tomto čtvrtém údolí jsem se cítil takřka oproštěn od všech pokušení. Ale přece jen jsem dával na sebe bedlivý pozor. Ačkoliv jsem byl kalichem světla, zůstával jsem ještě nedůvěřivý k lidským svodům. Tato nedůvěřivost byla mi výstrahou. I rozhodl jsem se, že tu nebudu otálet. A tak přišlo období postu, modliteb a rozjímáním

„Na štěstí nemusil jsem čekat příliš dlouho. Světlo mého srdce se rozestřelo obetkavši se zářným kruhem sluncí. A hle! Vešel jsem do dalšího údolí, do království projevů. Všechny mé myšlenky a pocity, každý tep mého srdce a každá buňka mé bytosti byly výhní světla! Z hrdla a ze rtů mi plynula slova, plná zázračné krásy a požehnání. Velebil jsem Boha neustále. Nemohl jsem mluvit než o Něm. Hovořil-li někdo o hmotných statcích a požitcích, šlehala mne jeho slova jako metla. Přišel-li některý z mých příbuzných za mnou, abych mu poradil v rodinných věcech, tu jsem prchal, abych se ukryl v lesích paňčabatských. Příbuzní nebo přátelé, kteří si činili na mne právo, připadali mi jako studně, strhující mne do své propastné hlubiny. Obával jsem se, že se udusím v její podzemní tmáni. Měl Jsem pocit tonoucího v jejich přítomnosti, i musil jsem je opustit, abych došel míru. Jedním slovem: toto údolí neslyne snášenlivostí a láskou ke všem bytostem. Musil jsem si tedy klestit cestu ještě dále.“

„A tu jsem se ponořil do rozjímání ještě tužšího a hlubšího. Nebylo pro mne ani klidu ani radosti. „Buď Ho uvidím tváří v tvář anebo si vezmu život,“ říkal jsem si stále a stále. Počínal jsem si jako tygr, choulící se ke skoku. Modlil jsem se, čekal jsem a číhal. Nechtěl jsem se zdržet v údolí projevů. Nechtěl jsem naplnit svůj život pouhým velebením Boha. Potřeboval jsem Ho vidět. A tak jsem se tiskl k zemi v nejvroucnějších modlitbách. Náhle jsem uzřel cosi před sebou. V tom okamžiku jsem vyskočil — a octl jsem se v šestém údolí, v údolí vesmírného stavu. Byl jsem v samém předpokoji Milovaného. Mohl jsem Ho vidět i cítit vedle. Jen lehoučký, průsvitný závoj odděloval mou duši od Něho. Poznal jsem, že jsem konečně překročil práh Příbytku Jediného.“

„Ze šestého údolí lze už snadno vejíti do údolí sedmého. Leč tam nemá přístup ni slovo, ni nejmenší záchvěv lidské myšlenky. Jedině duše, zahalená v Mlčení, může odestříti onen závoj, abyste spočinuli v objetí Božím…“

pondělí 2. ledna 2017

Jak přijímat to, co je


Jan Zahradník Havelka - Cesta z deprese
"Jak přijímat to, co je"




Přijetí, tj. neodmítání toho, co je, co k nám přichází, co se v nás děje, tedy samozřejmé přijímání (=neodmítání) reality, je základem duševního zdraví.
Pokud trpíme nepřijetím reality, nepřijetím sebe, evidentně nemůžeme být šťastní.

Můžeme se tedy cvičit v přijetí pro nás zdánlivě nepřijatelného, třeba praktikováním rituálu příjetí tak, jak ho pan Havelka předvádí a ve výše uvedeném motivačním videu velmi dobře vysvětluje.

Ještě účinnější a komplexnějším "cvičením" je známá modlitba Otčenáš ("Buď vůle Tvá").
Je-li tato modlitba prožívána celou myslí a celým srdcem a s láskou (tak, jak to pan Havelka doporučuje u rituálu přijetí), působí tato modlitba mnohem silněji a hlavně komplexněji na náš postoj k sobě a ke světu. Jejím cílem není "létání s prstem v nose",  jak se to už daří panu Haveklkovi, ale harmonizace celé naší bytosti s realitou, našimi hlubšími či vyššími sférami.
Kdo k posílení síly prožitku modlitby potřebuje nějaké pomůcky a prostředí, má k dispozici krásné kostely nabité energií modlitby a dokonce společenství stejně naladěných, což efekt "sjíždění" otčenáše zajisté prohlubuje a zesiluje. 

Naskýtá se otázka, co je vlastně příčinou nepřijetí.

Řekl bych, že jednou z hlavních příčin jsou silné sebestředné osobní preference a zvyk mysli odmítat situace, které v souladu s našimi preferencemi nejsou. 
Ke štěstí, k přijetí sebe sama, k přijetí reality rozhodně nejsou třeba různé bludné zaručeně "fungující" hitech technologie, jako je odvádění přivtělených duší, regresní terapie, hledání naší domnělé mise, láskyplné rozvíjení našeho egoismu zabalené třeba do "terapie" vnitřního dítěte. Ostatně to naše vnitřní dítě je přímo ztělesněním našich osobních preferencí a odmítání nepreferovaných situací. 
Stejně tak není třeba praktikování nejrůznějších "rozvojových" a "léčivých" sebestředných metod.


Můžeme jít cestou přímou, nepotřebujeme se zkušenými milovníky pouště prozkoumávat všechny jejich oblíbené slepé cestičky a oázičky na poušti ega, na poušti deprese. Můžeme jít tou nejkratší prostou a osvědčenou cestou z pouště ega a depresí přímo ven do krajiny lásky, poznání, štěstí, do krajiny našeho domova...


Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.

Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.
Amen.

úterý 22. listopadu 2016

Co nás odděluje od sebe



Jan Zahradník Havelka - Cesta z deprese
Co nás odděluje od sebe

Po nadějném videu 
už to vypadalo, že všechny staré koncepty a hypotézy, které pan Havelka publikuje, jsou jím konečně rozpoznány jako zbytečné, neúčinné a hloupé, že jediné co opravdu funguje je přijetí reality, přesněji řečeno neodmítání reality a odevzdání ega,
A co vidíme na tomto videu? Opět oprašování starých konceptů a hypotéz, snad z náhlé obavy, že by klientům najednou nebylo co prodávat.
To, že bychom se mohli opravdu oddělit od sebe, je naprostá pitomost. Snad si něco takového může člověk přivodit když začne být přesvědčen, že jeho osobnost se skládá z více osobností, duší atd. V tom právě spočívá toxicita některých dnes oblíbených diletantských "terapií", které vedou klienta k personifikaci jeho pocitů např. k personifikaci strachu, k personifikaci sebelítosti (terapie vnitřního dítěte), k personifikaci vnitřních rozporů, k vštěpování bludů o příčinách konkrétních duševních problémů klienta (např. pomocí regresní terapie) atd. 

Běžný postup rádoby terapeuta je: napřed vyfabulovat problém klienta, který "vysvětluje" potíže se kterými klient přichází, dále klienta o tomto jeho problému přesvědčit a pak mu nabídnout terapii, jak se údajného problému zbavit. Sám pan Havelka tuhle zkušenost s terapeuty často popisuje. Krásným příkladem je vyprávění o tom, jak byl se svými depresemi za čarodějem, který svojí jasnovidností identifikoval, že jeho deprese jsou způsobeny těžkou kletbou rodičů...  A pak s pana Havelky tuto údajnou kletbu sňal (nejspíš za peníze). A panu Havelkovy se opravdu velmi ulevilo...  Ale jak píše, po několika dnech se deprese zase vrátily.
Je to názorný a snadno pochopitelný příklad jak fungují podobné psycho-terapie a psycho-terapeuti.
Ono když nějakému oboru nerozumíme, to se pak snadno generují logické a přesvědčivé názory a geniální jednoduché a většinou nesprávné hypotézy, nejlépe duchovně podbarvené. Mnozí takoví diletantští terapeuti sami věří svým názorům, hypotézám a metodám a mají řadu klientů i následovníků. 
Co může být na takových "terapiích" nebezpečné?  To, že mohou přivést klienta k ještě většímu zmatení, než s jakým k takovému nekompetentnímu psycho-terapeurovi přišel. 
  
Celý příběh pana Havelky, který můžeme sledovat na jeho stránkách a videích, je názorným příkladem jak závislost na diletantských psycho-terapiích a výcvicích může člověka nakonec dovést až na úplné dno. Ale dostat se na úplné dno nemusí být tak špatné, neskončí-li to sebevraždou. Může člověku pomoci konečně změnit svůj přístup k životu, k realitě. Přijmout výsledky vlastního života, přijmout pravdu o sobě, přijmout plnou zodpovědnost za svůj život i za tu depresi, přijmout to, co pro nás bylo doposud nepřijatelné a co jsme se léta snažili nejrůznějšími pseudoduchovními terapiemi nějak  obejít.

Pro ilustraci uvedu konkrétní příklad, k čemu byly panu Havelkovi všechny ty terapie a výcviky ve vztahu k jeho depresi.

Co o sobě píše pan Havelka:

"Po odchodu od Tomášů jsem absolvoval řadu terapií a seminářů duchovního a osobního rozvoje:
kurzy kreativity u Lídy Chrášťanské
semináře Patricie Anzari v Liblicích
výcviky asertivity s Lali Belešem a Janem Jílkem
semináře Modré Alfy s Petrem Velechovským
esoterní léčení s Ludgerem Schollem
semináře Přechod Bránou s Petrem Šimkovičem (Robert A. Monroe, Hemi-Sync)
rodinné konstelace s Janem Bílým
zasvěcení reiki, kineziologie"
(http://www.vnitrni-dite.cz/terapeut-terapie.php)

A co pak následovalo:

"Někdy v roce 2004 jsem se psychicky cítil velice bídně. Užíval jsem antidepresiva a vůbec už mi nepomáhala. Každé ráno jsem se budil nejpozději v pět hodin a během vteřiny na mě skočily hrůza a úzkost, které na mě jakoby číhaly celou noc. V tu ránu jsem byl zpocený úplně do mokra. Věděl jsem, že už nemá cenu zůstávat dál v posteli, vstal jsem a šel do prázdného obýváku, kde jsem zaklekl před oltář, meditoval, zpíval a modlil se. Zkoušel jsem všechno možné i nemožné, abych se z toho dostal, poněvadž mi bylo příšerně. Toho, co jsem mohl zkoušet, jsem měl docela dost: různé autogenní tréninky, meditační návyky, mantry, modrou alfu…
Postupně jsem se čím dál víc utvrzoval ve zjištění, že mi to není vůbec nic platné, deprese byla prostě silnější. Přes tuhý odpor jsem byl nucen uznat, že nástroje, kterých jsem si předtím považoval, jsou k ničemu. A tak jsem je postupně splachoval do záchodu s pocitem naprosté marnosti."
(http://www.cesta-z-deprese.cz/kapitola-1/)